přihlásit trvale
Nová registrace
Andy Hug "The Last Samurai"

Andy Hug "The Last Samurai"

přečteno: 3938×
28.08.2009 v 22:54 | Autor: Roman Lukáč
diskuse: 1×
Rubriky: Profily osobností / K-1 / Svět

Andy Hug

 

 

Výhry: 38 (z toho 15 KO)

Prohry: 10

Remízy: 1

Výška: 180 cm

Váha: 98 kg

Narozen: 7. září 1964

Země: Švýcarsko

Styl: Seido Kaikan, Karate

Tituly/Úspěchy:


Karate World Cup '92 Champion, '93 Finalist
U.K.F. World Super Heavyweight Champion
W.M.T.C World Super Heavyweight Champion
W.K.A World & European Muay Thai Super Heavyweight Champion
K-1 GRAND PRIX '96 Champion , '97 & '98 Finalist

O Andym

Andy se narodil 7. září 1964 v Curychu, ve Švýcarsku. Andyho otec Arthur sloužil ve službách cizinecké legie ve Francii a zemřel za podivných okolností v Thajsku, aniž by kdy viděl svého syna. Jeho matka Madelaine Hugová - Baumannová tak byla vystavena tíživé životní situaci se třemi dětmi na krku. Byla nucena vydělávat na živobytí a na děti neměla téměř žádný čas. Bylo velké štěstí, když Andyho prarodiče z matčiny strany souhlasili, že vezmou všechny tři děti pod svou střechu a budou je vychovávat ve svém domě v malém švýcarském městečku Wohlen. Andy tak společně se svými sourozenci našel pod střechou Baumannových rodinné zázemí. Jeho babička zastoupila v jeho životě úlohu matky a byla dobrosrdečnou duší celé domácnosti. Jeho děda Herrmann Baumann byl zedník a snažil se držet celou rodinu nad vodou. Společně žili, byť v chudých a skromných poměrech, v harmonickém prostředí pro výchovu dětí. Andy byl mezi sourozenci nejmladším; od bratra jej dělil věkový rozdíl dvou let, sestra byla starší o pět let. Mezi ním a dědou panoval napjatý vztah a neshody a napětí mezi nimi byly na denním pořádku. Přesto měli svým zvláštním způsobem rádi. Jeho děda umřel, když byl Andy ještě ve škole. Tato ztráta jej emocionálně velmi zasáhla a trvalo mu velmi dlouho, než se přes ni přenesl.

Velmi brzy se ukázalo, že Andy je velkým talentem na sport. Jako šestiletý začal hrát fotbal. Jen o několik let později byl vybrán do národního fotbalového týmu hráčů do 16 let. Když mu bylo 11 let, bylo mu doma poprvé dovoleno, aby doprovodil sousedova syna na lekci karate. Navzdory silnému nesouhlasu z dědovy strany začal trénovat dálnovýchodní bojová umění. Když žádal, aby se mohl věnovat karate, jeho babička si byla vědoma, že za tím bylo víc než jen mladické nadšení. Využila proto všech svých schopností, aby nakonec získala souhlas svého manžela. Andy se ve svých karatistických dovednostech velmi rychle zlepšoval. Jeho původním motivem byla snaha ubránit se útokům ze svého okolí. Jako dítě s chudých poměrů byl často terčem posměchů a provokací ze strany ostatních dětí. Brzy byl schopný se ubránit i starším klukům, to mu pomohlo získat sebedůvěru a mohl tak dále rozvíjet své nadání. Již ve třinácti letech byl považován za výjimečný talent na bojová umění a vyhrál mnoho začátečnických soutěží. Z počátku se věnoval pouze technickým disciplínám (např. přerážení nebo bojové sestavy). Ve třinácti se pod tlakem svých prarodičů musel definitivně rozhodnout mezi fotbalem a karate, jelikož si nemohli dále dovolit financovat obě jeho záliby. Andy měl zcela jasno v tom, že se chce věnovat bojovým uměním a následoval silnou vnitřní pohnutku stát se úspěšným nejen v technických disciplínách, ale také v samotném boji proti soupeři. V 15 letech se jeho obrovský talent poprvé projevil, když vyhrál národní Oyama cup. V 17 letech se stal spoluzakladatelem školy vyučující karate v Bremgartenu. Toho času už byl členem elitního národního týmu Kyokushin karate. Jelikož pro zápasení v plnokontaktních disciplínách byl vyžadován minimální věk 20 let, potřeboval k tomu, aby mohl zápasit, písemný souhlas svých prarodičů.

Během školních let Andy snil o tom, že se později stane sportovní lektorem. Během posledního roku ve škole však pro něj děda sehnal učňovský poměr na řezníka v podniku, kde již pracoval jeho starší bratr. Pod tlakem babičky tam nastoupil, nicméně až do jeho skončení se zajímal jen o karate a investoval každičkou volnou chvíli do trénování. Když končil školu, zapletl se na chvíli do gangu mladistvých a hrozilo, že sejde ze své cesty. Cítil vnitřní nutkání bouřit se proti předepsaným pravidlům. Naštěstí na poslední chvíli změnil své směřování. V karate našel cestu, která mu umožnila překonat zlé návyky z ulice. Uvědomil si, že úspěšný bojovník nejedná ze závislosti a s násilím, ale raději z vnitřního přesvědčení a odhodlanosti, která nezná porážek. Když mu bylo 18 a půl roku, účastnil se všech turnajů v karate i v zahraničí a získával tak cenné zápasové zkušenosti. První mezinárodní úspěch zaznamenal v roce 1981 na německém mistrovství v Kyokushin karate. Tam na sebe přitáhl mezinárodní pozornost. Nicméně velkého obdivu dosáhl o dva roky později, když vybojoval 1. místo na Evropském poháru v Maďarsku. Po tomto turnaji se Andy v roce 1983 poprvé v životě účastnil mistrovství světa v kyokushin karate, které se koná jednou za 4 roky. Mistrovství se v otevřené váhové kategorii účastnilo okolo 80 bojovníků z celého světa. Andy při prvním vystoupení na mistrovství světa došel až mezi 16 nejlepších.

Navzdory intenzivnímu závazku závodníka Andy v roce 1984 dokončil učení na řezníka a vzal práci ve Wohlenském velkoobchodním řeznictví. Na spoustu turnajů, kterých se účastnil, si musel brát pracovní volno. Navíc mu občasná zranění překážela v jeho práci. O dva roky později byl proto po vzájemné dohodě propuštěn. Andy začal za podpory svých přátel kariéru financovat ze svého. Skvěle připravený a odhodlaný se v roce 1987 s národním týmem vydal podruhé na mistrovství světa v kyokushin karate. Andy snadno prošel až do semifinále, kde narazil na obávaného Japonce Akira Masuda. K úžasu diváků dokázal porazit i domácí hvězdu - samotného zakladatele kyokushin karate Mase Oyamiho. Byl to nekompromisní souboj a Andy přiznal, že to byl tehdy nejtěžší souboj jeho kariéry. Tímto vítězstvím se stal Andy prvním nejaponským bojovníkem v historii, který se dostal až do finále mistrovství světa v kyokushin karate. Jeho finálovým soupeřem byl Japonec Akioshi Matsui. Bojovníci předvedli ve finále velmi vyrovnanou a nádhernou bitvu. Dodnes se spekuluje o jejím výsledku. Rozhodčí však přiřkli vítězství japonskému bojovníkovi.

V létě toho roku poznal Andy svou životní lásku Ilonu Hug, se kterou nafotil několik snímků. Jejich první setkání na něj udělalo velký dojem. Ačkoliv byl Andy přesvědčený, že Ilona je nejhezčí žena, jakou kdy v životě potkal, po skončení focení se nějaký čas vůbec neviděli. Znovu se při dalším focení potkali na podzim téhož roku. Ilona už byla připravena podepsat modelingovou smlouvu, která ji byla nabídnuta v Los Angeles. Už se odhlásila ze svého bydliště, vzdala se svého bytu a zamluvila si let. Osud měl ale jiné plány. Andy jí těsně před odletem požádal, aby s ním zůstala navždy. A tak začal jejich výjimečný vztah. V roce 1988 se Andy stal trenérem karate švýcarské reprezentace. Dalším cílem Andyho sportovní kariéry bylo mistrovství světa v kyokushin karate v roce 1991. Andy si předtím vybíral turnaje, kde prověřoval svou formu a taktiku před nadcházejícím mistrovstvím. V tomto období vyhrál všechny turnaje, kterých se zúčastnil. Páté otevřené mistrovství světa v kyokushin se konalo v tokijském Budokanu, centru bojových sportů v hlavním japonském městě. Andy byl naštvaný z toho, jakým způsobem pořadatelé manipulovali s turnajem. Bylo očividné, že možní favorité turnaje z Evropy, Afriky, Jižní Ameriky a dalších neasijských regionů dostávali těžké soupeře, zatímco japonští bojovníci měli lehké zápasy, čímž šetřili síly do dalších bojů. Andy přesto vyhrál první dva zápasy. V prvním dokázal porazit 210 cm vysokého ruského obra, ve druhém souboji dokonce svého soupeře knokautoval. Ve třetím zápase turnaje narazil na brazilského karatistu a pozdějšího úspěšného bojovníka K-1 Francisca Filha. Když gong ohlásil konec prvního kola, Andy dal ruce dolů a otočil se ke svému rohu, když v tom jej trefil Filhův highkick do hlavy a švýcarský favorit se ocitl na zemi. Mase Oyama potvrdil, že šlo o legální techniku a Andy prohrál zápas. Své rozhodnutí Oyama odůvodnil tím, že highkick sice přišel až po gongu ohlašujícím konec kola, nicméně samotný pohyb Filho zahájil ještě před koncem kola, a proto se musí uznat.

Andyho pověstný úsměv zmizel z jeho tváře. Byl silně zklamaný, naštvaný a cítil se zrazen. Vnímal to jako zradu jeho ideálů filosofie bojových umění. Andy se zařekl, že bude dál pokračovat jako trenér u národního týmu, sám však už nikdy zápasit nebude. Kazuyoshi Ishii, toho času rovněž člen japonské organizace kyokushin karate, si uvědomil ekonomický potenciál turnajů s plnokontaktními sporty a rozhodl se proto založit profesionální ligu. Na konci roku 1991, při příležitosti turnaje v Japonsku, kde byl Andy jako manažer národního týmu, mu Ishi nastínil svou vizi. Jeho idea odpovídala Andyho snu, o který mnoho let stál - zápasníci se budou moct stát plně profesionálními a být zajištění tak, aby se mohli 100% věnovat svému tréninku. Ale zklamání z mistrovství světa bylo pořád silné. Andy řekl o Ishiho návrhu Iloně, které mu okamžitě odpověděla: „Zápasení je tvůj život! Dáváš tomu všechno, vkládáš do toho všechny své síly. Tohle je tvá šance - musíš jí chytit oběma rukama. Já tě budu dále podporovat.“ Díky ní si uvědomil, jak velká příležitost se mu nabízela. Od roku 1992 Andy zápasil na turnajích v Japonsku jako profesionál. Od té doby porážel jednoho špičkového karatistu za druhým. Turnaje, kde švýcarský karatista předváděl své dovednosti, se staly extrémně populární a brzy se z nich staly jedny z hlavních událostí v Japonsku. Veřejnost byla ohromena jeho stylem boje. Pro Japonce už nebyl jen bojovníkem z ciziny, ale japonskou hvězdou první velikosti. Dne 28. srpna roku 1993 se ve městě Inwil Andy oženil se svou přítelkyní Ilonou.

V těchto dnech se také rodil známý příběh o vzniku slavné japonské soutěže K-1. Kazuyoshi Ishii nejprve založil novou asociaci Seidokai Association, ve které se zápasilo v nové formě karate seidokaikan. Zde s velkým úspěchem zápasil i Andy. Ishimu vadilo, že existuje příliš mnoho mistrů svých sportovní odvětví - kickbox, thajský box, karate… Až přišel s revoluční myšlenkou uspořádat turnaj všech stylů, ze kterého měl vzejít jediný šampión. Když se v roce 1993 konal první turnaj K-1, vstupenky na něj byly vyprodány během pouhé hodiny. Ukázalo se, že thajští boxeři a kickboxeři jsou na úplně jiné úrovni než bojovníci, kteří do K-1 přišli z plnokontaktního karate. Andy byl možná respektován jako hvězda seidokaikan karate, ale ne jako jedna z hvězd K-1, protože s tímto stylem začal příliš pozdě. Andy měl na svém kontě pouze dva zápasy ve stylu K-1, když se v roce 1994 postavil historicky prvnímu šampiónovi K-1 Branku Cikaticovi z Chorvatska. Zápas pro něj vůbec nezačal dobře, už v úvodních vteřinách inkasoval úder, po kterém přišlo počítání. Andy zažíval v úvodu zápasu horké chvíle, ale právě tehdy se ukázalo jeho obrovské srdce bojovníka, vytrvalost a velká psychická síla. Andy pomalu začal otáčet zápas na svou stranu. Několikrát předvedl svou pověstnou techniku - axe kick na hlavu soupeře. Vyprodaná hala sledovala s obdivnými povzdechy obrovský souboj, kterému postupně začal dominovat Andy. Branko Cikatic se po sérii úderů ocitl v provazech a muselo se počítat. Zápas se nakonec rozhodoval na body. Hala s napětím očekávala verdikt rozhodčích. Ti se jednomyslně přiklonili na stranu Andyho. Andy porazil šampióna K-1 a ostatní bojovníci s ním od té doby museli počítat.

Dne 18. listopadu 1994 se v nemocnici svaté Anny ve švýcarském Lucernu Andymu a Iloně narodil císařským řezem 3,85 kg vážící syn, kterému dali jméno Seya, což v překladu znamená „nebeský šíp“. Toho roku také přišel Andy spolu se svou ženou s vizí turnajů K-1 ve Švýcarsku. Andy chtěl umožnit svým přátelům a fanouškům v rodné zemi vidět jej zápasit naživo. Jejich snem bylo pořád turnaje v curyšské aréně Hallenstadium. Sešel se proto s několika kolegy a obchodními partnery ve Wohlenu a společně vytvořili vizi turnajů Fight Night v Curychu, které představovali pro K-1 první most mezi Japonskem a Evropou. Andy zde zápasil pravidelně jednou ročně od roku 1995 až do roku 2000. Přivedl do Curychu nejlepší bojovníky své doby: trojnásobného šampióna K-1 Petera Aertse, obávaného bijce z Jihoafrické republiky Mika Bernarda, Stefana Leka nebo chorvatskou hvězdu Mirka Crocopa. I když zápasil s těmi nejlepšími, nebyl na domácí půdě nikdy poražen. V roce 1996 dosáhl na úplný vrchol, když se stal novým šampiónem K-1. Po snadné výhře KO ve čtvrtfinálovém zápase následoval epický souboj s Enrestem Hoostem. Boj, který se protáhl na maximální délku dvou nastavovaných kol, nakonec vyhrál Andy na body. Ve finále jej čekal obávaný Mike Bernardo, se kterým již dvakrát prohrál. Toho večera byl však Andy k nezastavení. Více než stokilového pořízka skolil ve druhém kole po netradiční technice, když jej knokautoval spinning lowkickem na stehno. Celá hala tehdy slavila s ním. V Japonsku jej lidé doslova zbožňovali, u fanoušků si vysloužil přezdívku „Modrooký samuraj“. Jakmile arénou začala hrát píseň od Queen We will rock you (Andyho oblíbená nástupová skladba), lidé věděli, že se v ringu bude dít něco velkého. I když později většinu času trávil v Japonsku, v rodném Švýcarsku se stal nejoblíbenějším sportovcem. Lidé jej milovali. Jeho soupeři mu dali přezdívku „železný muž“, protože zápasil od první vteřiny až dokonce zápasu naplno a odmítal polevit nebo se vzdát. Svou zápasovou statistiku v K-1 uzavřel na 38 výhrách (z toho 22 KO), 9 prohrách a 1 remíze.

Od 31. července do začátku srpna 2000 byl Andy doma ve Švýcarsku, aby navštívil svou ženu Ilonu a milovaného syna Seya Huga. Andy se v té době necítil 100% fit, a proto šel do nemocnice na prohlídku. Měl velké horečky a těžké krvácení z nosu. Navzdory radám doktorů a špatnému zdravotnímu stavu se 14. srpna vrátil do Japonska. Ještě na cestě na letiště měl Andy několik krvácení z nosu, ale byl rozhodnut pro návrat do Japonska, aby se zúčastnil K-1 Grand Prix 2000 ve Fukuoce. Jeho manažer René Ernst se jej také snažil přemluvit, aby nejezdil, Andy se však do Švýcarska už nikdy nevrátil. Vrátil se do Japonska a o tři dny později se zhroutil a byl vzat do nipponské fakultní nemocnice na testy. Doktor našel na jeho levé straně krku nádor - Andy měl leukémii. Ihned začalo léčení, včetně chemoterapie. Andy věděl, že jeho nemoc je vážná, a tak zavolal své ženě a pověděl jí o svém zdravotním stavu. Andy řekl, že se do Švýcarska už nechce vrátit a že zůstane v Japonsku. „Japonsko je můj domov a zde chci zůstat a bojovat s nemocí,“ prohlásil. Doktoři Andyho varovali, že trpí srdce a oběhový systém má také problémy, že chemoterapie má velkou šanci na úspěch, ale bude mít negativní dopady na jeho tělo. Andy měl slzy v očích, když mu to doktoři oznámili. Dne 21. srpna v 9 hodin navštívil Andyho v nemocnici pan Ishii. Podle Ishiiho spolu hovořili o K-1 Grand Prix v Yokohamě, které se konalo den předtím a kde vyhrál Andyho kamarád Francisco Filho. Andy také Ishiimu řekl,že pokud už umře, chce umřít v Japonsku. Dne 22. srpna byl Andy v dobrém stavu, sledoval televizi a telefonoval. Mluvil po telefonu s Ilonou, vyprávěl jí o své hrozné situaci a že stráví své poslední chvíle v Japonsku. Andy si také našel čas, aby napsal dopis fanouškům. Tento dopis se stal poslední zprávou fanouškům před Andyho smrtí.

Ráno 23. srpna měl Andy ztížené dýchání. Později již nemohl dýchat sám, jeho stav se zhoršil a musel být připojen na dýchací přístroj. Začala mu krvácet trávící soustava, tekla mu krev z očí a z konečníku. Jeho stav byl v tu chvíli tak kritický, že Ilona Hug letěla prvním letadlem ze Švýcarska do Japonska za ním. Ve čtvrtek 24. srpna v 18:21 Andy Hug ve svých 35 letech zemřel. Podle japonské televize se Andyho srdce zastavilo třikrát, ale doktorům se povedlo jej znovu nahodit. Bohužel se jeho srdce zastavilo po čtvrté, doktoři se dlouho snažili jej znovu rozběhnout, ale to se nepovedlo. Andy Hug ve spánku zemřel. Slavný holandský bojovník K-1 Peter Aerts byl v tu dobu také v nipponské nemocnici, byl na léčení poraněných zad. Když se dozvěděl, že Andy navždy odešel, zhroutil se a brečel více než dvě hodiny. Peter byl pozván k živému rozhovoru do národní televize jen hodinu po tom, co Andy zemřel a zde slíbil světu, že bude bojovat pro Andyho, který pro něj byl blízkým přítelem. Ve stejný čas byla zpráva o Andyho smrti vysílána ve všech zpravodajských pořadech a rádiích, živě na televizi NHK News 10, Sports MAX, Fuji TV, News Japan a TV Asahi. Zpráva o Andyho smrti proběhla celým světem.

Pohřeb a rozloučení se konalo v chrámu Yoshifuku v Tokiu 27. srpna. Více než 12 500 lidí bylo vzdát mistru K-1 Andy Hugovi poslední uznání a projevit soustrast jeho blízkým. Pokládali květiny na speciální oltář před chrámem. Andyho žena Ilona Hug měla proslov pro Andyho a pro 800 hostů speciálně pozvaných na smuteční obřad. Obřadu se účastnili Andyho přátelé a rodina, švýcarský prezident, zakladatel K-1 pan Ishii, Kancho Matsui, Kenji Midori, Hajime Kazami, Masuda, Nicholas Pettas, Francisco Filho a další. Lidé byli zdrceni když Francisco Filho, Nicholas Pettas, Nobuaki Kakuda, Susaki a další vybraní bojovníci vzali Andyho rakev a oficiální hlasatelé K-1 vyvolali: „V červených trenýrkách, 180 cm vysoký, 97,7 kg vážící bývalý K-1 Grand Prix šampion Ann Deeeeee Hu-uuug!“ To byla finální cesta šampiona. Ve stejný čas poslouchali účastníci posledního rozloučení píseň We will rock you od skupiny Queen.

foto:
oficiální web K-1
andyhug.com


 

Diskuze k článku

Pro vkládání a hodnocení příspěvků se přihlašte. Nemáte-li ještě svůj profil, můžete si jej založit zde.

Všechny příspěvky

toddb - Čtenář - 14.2.2012 v 18:04
Bernardo - Odpovědět
 

Nenašel jsem profil Mike Bernarda, tak to dávám sem: http://www.fightnews.cz/zemrela-legenda-k-1-mike-bernardo!-fightnews_id-1091. :(


Mind controls the easiest way, sponsored by the C.I.A.